Princ Nesiar, část VII.

   Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
   Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho vyhnal. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.

   Dveře se rozletěly a půl tuctu strážných padlo k zemi. Jejich krky byly přelámané jako rákos. Sarvent se vhrnul do pokoje a v očích se mu blýskalo. To dítě muselo být tady.
   Chůvy, které seděly u postele s nebesy vylekaně poskočily a zapištěly. Jen jedna si přivinula sametový uzlíček blíže k tělu a vrhla na čaroděje pohoršený, ne-li opovržlivý, zamračený pohled. Zahalenec shodil bronzové roucho a odhalil svou lněnou tuniku. U pasu za opaskem se mu houpala velká ozdobná dýka. Tasil a ukázal na chůvu.
   „Musím to udělat. Ani ty mi v tom nemůžeš zabránit!“
   Chůvě najednou narostl knír a vlasy lehce zestříbřely. Tělo pohublo a oděv zmodral. Objevil se háv.
   „Zabránil jsem ti v tom už tehdy v Kalmyrisu, když jsem dal Neře ten krystal, myslíš si, že mě osobně to bude zatěžko?“
Sarvent neodpověděl. Tušil, na co myslí a jaké otázky tíží čaroděje v modrém.
   „Chceš vědět, proč jsem dítě nezabil už tehdy v té pevnosti, ještě předtím, než jste si pro něj přišli?“ tázal se, neočekávaje na odpověď. „Za prvé chtěl jsem se trochu pobavit. Mohl jsme se pobavit s Nerou, ale ten krystal mi bránil na to dítě sáhnout, skoro bych nezvládl paralyzovat ani ji samotnou.
   Za druhé, o tom, že to dítě musím odklidit z cesty jsem se dověděl až příliš pozdě.“
   „Příliš pozdě? Odklidit z cesty? Proč?“
   „Na tom nic není. Jistá mladá vědma mě spravila o Zamivině dědictví a vůli Revině.“
   „Dědictví? Vůli Revině?“ zasmál se Ibišek. „A tomu ty věříš, ty imbecile? Takovým žvástům?“
   Sarventovi vylétly z rukou blesky. Zmizeli ve stínu nebesky modrých záclon nad postelí.
   „Takže jsi to ty,“ poznamenal, „ten slavný čaroděj Ibišek. Konečně někdo schopný odolat tomuto!“
Další blesky prolétly místností a rozehnaly všechny opravdové chůvy do koutů. Muž, co svíral dítě v náručí, sledoval, jak se mu blesky vypařují před očima. Položil dítě do peřin a máchl rukou. Sarvent proletěl zdí a otřesem při tom shodil několik obrazů na vedlejších stěnách.
   „Přestaň dělat rámus!“ okřikl ho Ibišek. „Jestli ho vzbudíš, tak ti přísahám, že tě to bude bolet!“
   „Víc než tohle?“ Sarvent škubl rukou a vytrhl si z žaludku svou dýku. Otřel si krev  o lněné šaty a bez váhání se vrhl proti Ibiškovi.
   Byl to chladný boj. Chvílemi celkem jednostranný, ale Sarvent se nevzdával a držel se pevně na nohou. Ibišek ho bombardoval žhavými útoky modravých koulí a kotoučů ostrého světla a on se jim stěží bránil svými protikouzly. Ve výsledku to vypadalo tak, že oba máchali rukama jako kachny při vzletu a mezi nimi, kde se odehrávalo všechno to magické, létaly jiskry sem a tam a podpalovaly koberec a záclony.
   Sarvent Ibiškovu magii znal. Byla to ta nejtěžší ze všech, jak na ovládnutí, tak na samotné vyvolání. Muselo mu zabrat desítky a desítky let, než se je naučil tak dobře používat, pomyslel si Sarvent, těsně před tím, než ho jeden z těch oslnivých disků zasáhl do hlavy.
   Před ním se objevil začouzený strop a plačící dítě.
   „Vzbudil jsi ho. Varoval jsem tě!“
Sarvent se nepohnul. Na čele se mu rýsovala řezná rána z níž se linuly stružky rudé krve.
„Myslel jsem, že budeš lepší,“ řekl Ibišek.
   „Taky jsem… si to… myslel,“ zachrčel Sarvent a zmizel.

   Nera pustila meč a ten s řinčením dopadl na dlažbu. Chytla se za hlavu a vykřikla. Vesiar poznal, že je konec. Položil meč a objal bojovnici.
   „Je po všem,“ zašeptal jí do ucha.
Nera zavrtěla hlavou. „Ne, musíme jít za nimi!“
Vesiar kývl. Otočil se na důstojníka a jeho skupinu, dal pokyn k odchodu. Poté pohladil Neru po tváři a oba vyběhli ze vstupní haly ven.

   Vesiar vtrhl do ložnice a spatřil Ibiška s dítětem v náručí. Otočil se a všiml si díry ve zdi.
   „Brnkačka,“ řekl čaroděj polohlasem a podal králi jeho syna.
   „Potkal jsi se s ním?“ zeptal se Vesiar.
   „Ovšemže. Potkal a utkal,“ odpověděl Ibišek a urovnal si modrý háv, který byl na pár místech ožehlý blesky.
   „A kde je teď?“ vyzvídal král, ohlížeje se po místnosti po nějakém tělu.
   „To nevím. Tomu, že je mrtvý, bych moc šancí nedával. Zasadil jsem mu těžkou ránu, ale… no, alespoň si troufám říct, že jsem ho porazil.“
   „Měl jsi ho zabít.“
   „Veř tomu nebo ne, snažil jsem se. A i když jsem se opravdu snažil ho zabít, s tím, co jsem měl a mohl tu použít…,“ ohlédl se po místnosti. Všechny chůvy se už dávno rozutekly. Obrazy popadané po zemi byly zkroucené a zčernalé magií.
„… povedlo se mu něco, co zatím nikomu na světě.“
   Vesiar pohlédl na svého syna. Oči měl zavřené a lehce oddychoval. Spal.
   „Co se mu povedlo?“
   „Povedlo se mu zmizet.“
   „Zmizet? Jak to myslíš zmizet?“
   „Prostě se vypařil. Zmizel. Pokud není mrtvý, o čemž si dovolím pochybovat, povedlo se mu nějak přesunout v prostoru sebe samého. Kam? O tom se už můžeme jen dohadovat…“
   „Ibišku.“
   „Ano, můj králi?“
   „Nemyslete na něj. Můj syn je už v bezpečí, není to tak?“
   „Prozatím,“ přitakal čaroděj. „Prozatím tomu tak je. Mimochodem, kde je Lysion a slečna Nera?“
Vesiar se otočil ke vchodu do ložnice.
   „Myslel jsem, že šla za mnou.“

   Nera proběhla nádvořím jako hurikán a zastavila se až u Lysiona. Ležel na zemi s krystalem na krku a rukou na břiše. Jeho tělo bylo nehybné, pod hlavou, na krku i na hrudi měl krvavé fleky. Byl mrtvý.
   Bojovnice klesla na kolenou a sklonila hlavu. Přišlo to. Nemohla ho ochránit. Bronzový čaroděj ho zabil v jeho vlastním domě. Do Lysionova vousu spadla slaná kapka. Nera se rozplakala a ani si nevšimla, že se za jejími zády objevili čaroděj a král s malým princem v náručí.
   Ibišek jí položil ruku na rameno a také si klekl k Lysionovu tělu.
   „Byl to dobrý muž,“ řekl čaroděj, „statečný bojovník, silný vůdce, milý společník…“
   „Nejlepší otec,“ špitla Nera.
   „…a děda,“ dopověděl za ně Vesiar.
Nera s Ibiškem se na něj obrátili. Vesiar se podíval na malého prince.
   „Můj syn potřebuje matku. Vím pouze o jedné ženě, která by jí mohla být.“
   Nera vstala. „Ale co Zamiva?“
   „Miloval jsem ji. A vždy budu,“ řekl Vesiar a podal Nesiara bojovnici. Nera ho převzala a zadívala se mu do očí.
   „Nepamatuji si jeho zelené oči. Myslela jsem, že je má hnědé, po Zamivě.“
   „Taky že má.“
   „Ne, jsou zelené, podívej.“
Vesiar zbrkle přistoupil k Neře a podíval se synovi do očí. Byly obyčejné, ne hnědé, ale zelené.
   Ibišek naposledy vzdychl a vstal od Lysiona. Podíval se na Neru a pak na Nesiara. „Obávám se, že za to může Sarvent.“
   „Ten čaroděj?“
   „Ano, hned jsem to vycítil. Nesiar je zakletý.“
   „Sarvent mi řekl, že z jeho krve vzejde něco strašného. Že přivede na svět zkázu.“
   „Nevěř, všemu, co ti kdo řekne, Vesiare. Zvlášť, když jde o někoho takového, jako je Sarvent.“
   „Ale… říkal něco o bohyni. Něco mu vyjevila, nebo tak nějak.“
   „Já jsem zase slyšel, že se znal osobně se Zamivou,“ pozvedl obočí Ibišek.
   „To je pravda. Když jsme se poznali, řekla mi, že do ní byl zamilovaný. A pak…“
   „A pak tohle všechno způsobil jen pro lásku,“ dopověděl za něj. „Zničil vše na čem mu záleželo. Zničil sám sebe. Smrtí Zamivi to pro něj neskončilo.“
   „Dost,“ zamumlal Vesiar. „Můj syn bude jednoho dne králem. Nero, potřebuje tě.“
   Bojovnice přikývla, že rozumí. „Sarvent unesl Manér,“ řekla Ibiškovy. „Můžeme ho tak najít a ji zachránit.“
   Ibišek zakroutil hlavou. „Udělám to sám. Najdu ho a postarám se o něj. Náš král má pravdu. Nesiar tě potřebuje. Vždy tě potřeboval. Už jednou si ho zachránila ze spárů Kalmyrisu. Ochraňuj ho i teď.“
   „Ochráním,“ špitla se slzy v očích. „Ať už přijde cokoli, ochráním prince Nesiara.“

                   - Konec-