Stránky

úterý 2. května 2017

Pohádka o Hezuldě (parodie na Hnusildu)

    Vítej! Napsal jsem krátkou povídku, která je více než inspirována povídkou mého kolegy FyzuaFoxe. Ačkoli obsahuje stejné téma a zpracování je velmi velmi podobné, udělal jsem několik menších úprav, z čehož následně vzniklo toto neoriginální dílo. Užijte si čtení a tady sesílám ze samotného nebe odkaz na Fyzuovu Hnusildu.                          kEViN



Pohádka o Hezuldě


   Žila byla v jednom království za sedmero hor a jednou řekou, kterou by nikdo nepřehlédl a jednou bažinou, kterou místní obyvatelé udržovali pro budoucí stavbu zábavního parku, ale zatím tam nemohli stavět, protože jim chybělo jedno jediné razítko z Chráněné Krajinné Oblasti, žila v jednom řídkém lese jedna hezká princezna, která byla ale opravdu hezká.
   V zemi Hnusově se proti její kráse konali i demonstrace, protože byla na místní poměry až příliš pěkná. Jedno jí ale chybělo. Inteligence. Bylo totiž blbá jak necky.
   Ale co si budeme povídat. Byla prostě nádherná. Tělo jako z přebalu elfího Playboye, tedy úzký pas, pevný zadeček a nepřehlédnutelné poprsí. Jemná pleť, malý nosík, zářivá očka a plné rtíky. A ty husté silné kadeře k té kráse ještě přispívaly. No… posuneme se krapet dál…
   Princezna Hezulda, jak jí rodiče už při početí pojmenovali, protože už tehdy tušili, že na ní bude opravdu příjemný pohled, se nyní ocitla na pánských záchodcích na hradě, kde stála před kabinkou a pomocí klíčové dírky ve dveřích komunikovala se svým otcem králem, který vykonával svou potřebu. No není blbá?
   „Tatínku, proč jsem tak hezká? Proč se mi všichni smějí? Proč?“ smutně jí klesla hlava a při posledních slovech i prsa.
   „Smějí se ti, protože jsi hloupá!“ odpověděl král. V jeho hlase byla cítit upřímnost a také to, že zrovna tlačil bobek. Nakonec se rozhodl, že jí bude vyprávět příběh.
   „Byly časy, kdy sem do Hnusovského království imigrovala čarodějnice. Strašně, strašná čarodějnice, s dlouhým stříbrným pláštěm od holubích bobků a těch se kdysi každý bál. Řekla, že buď jí dám svou inteligenci, nebo inteligenci svého dítěte. Tak nejsem debil abych se vzdal toho, co tak potřebuji, ne? Pak se nám narodilo dítě, syn a když odmaturoval v Pardubicích na analytika, tak jsme si mysleli, že se babča asi spletla, nebo na to už zapomněla. No ale pak jsi se narodila ty, tupá jak poleno ale krásná po mamince, ehm… bohudík,“ dodal s radostí.
   Přestože toho princezna přes klíčovou dírku mnoho neviděla, mluvila a její hlas byl sladký jak med. Prosila a škemrala otce, aby poslal za čarodějnicí někoho, aby jí podplatil nebo nějak jinak uspokojil, aby jí vrátila chytrost. To se ví, že na takový nápad nepřišla sama, na to byla až moc pitomá. Král ovšem nesouhlasil.
   Hezulda zalezla do svého doupěte ve věži a smutněla, i když už zapomněla vlastně proč. Až tak byla hloupá.
   Podívala se do zrcadla a to se její krásou se vzdycháním rozpustilo. Když v tom ji napadlo cosi geniálního. Řekla služebné, ať něco vymyslí a ta opravdu vymyslela. Napsala vzkaz: Ty, jenž jsi dostatečně imbecilní na to, aby ses ucházel o ruku princezny. Zabij čarodějnici a princezna bude celá tvoje.
Hodila pak vzkaz do lahve a ten vhodila do řeky, která byla dost nepřehlédnutelná na to, aby si lahve někdo všiml.
   Půl roku se vzkazu všichni úspěšně vyhýbali, snad každý tušil, jak je princezna blbá. Kdo by jí chtěl, když si nezvládne po sobě ani utřít zadek, natož pak riskovat vlastní život pro něco takového, jako je její hebká ručka. Ale jednoho večera se vše změnilo! Vzkaz našel cukrář Buziplesk.
   Věcně střízlivý muž těsně po dvacítce oděný v modré, nebo alespoň tak byl mezi lidmi znám. Po nocích to byl však překupník a dealer těch nejlepších cukrovinek v království, čímž se moc nelišil od svého já ve dne.
   Když cukrář vzkaz našel, zamyslel se a po chvíli urputného uvažování se vydal vstříc dobrodružné výpravě. Potkal ještěrku, ta mu dala hrušku, snědl hrušku, vzal si další, snědl ještěrku a šel dál. A tak šel dokud nepřišel k údolí MonkeyTail, kde jak sám tušil, bylo posranců od holubů dost a podle klepů byla posraná i čarodějnice.
   Slezl dolů do údolí a tam se pořádně napil sladkého likéru. Když se rozhlédl kolem, spatřil 5 metrů dlouhý posraný plášť. To nemohl být nikdo, než-li čarodějnice. A tak na ni zavolal: „Hej, bábo… ty mi vysíš za cukroví!“
Plášť se nadzvedl a objevila se čarodějnice s pusou od cukru. Věděla, že je namazaná, protože ten cukrář měl recht. Vážně mu dlužila za sladký a nejen to.
   Cukrář na ní namířil pendrekem a ona se vyděsila. Pokusila se o útěk, ale zakopla o svůj plášť a rozplácla se ve zbytcích krémových věnečků. Dívala se do krému… a připadala si jako kráva… Cukrář jí mířil nabitým pendrekem rovnou do oka.
Čarodějnice si s melancholickým pohledem uvědomila, že už nic nezmůže. Usmyslela si, že je čas zahynout.
   Pak jí ale cukrář poručil vrátit inteligenci zpět princezně. Čarodějnice se podivila a začala hledat cosi ve svých spodničkách. Vytáhla bílý krém a slízla ho. Poté vytáhla ještě něco neviditelného, také to slízla a oznámila, že chytrost vrátila. Cukrář se jí vysmál do tváře a odešel.
   Když došel do královského apartmá, hlasitě zakřičel: „Destekdo?!! Přišel jsem si pro svou cenu!“
Král se vyšoural na balkón oděn v otrhaném tílku se skvrnou od kečupu a lahví rumu, ze které sem tam upíjel.
   „Co to meleš?“ zeptal se opovržlivě, „jakou cenu?“
   „Přec království a princeznu k tomu, néé?“ Král neměl páru o čem to mluví a o takové prapodivné nabídce neslyšel už pěkných pár let. Když se král napil a odpověděl rázné ne, cukrářovi povolily nervy. Zmáčkl pendrek a král omdlel.
   Dolů před balkón vyšla princezna Hezulda a když to uviděla, spočítala si dvě a dvě a uvědomila si k čemu tu došlo. Počkat! Cožeto?! Spočítala, říkáte?! Její inteligence je zpátky! Přicupitala k cukráři a převelice mu děkovala. Buziplesk ale zapřemýšlel o té své slíbené odměně.
   „Království, budiž. Chtělo by to sice nahodit novou omítku, ale jinak celkem nóbl chajda. Ale co s princeznou, sice už je chytrá a je teda sexy, no nevim, nevim. Možná jako podnožka?“ zamyslel se cukrář. A to princeznu opravdu namíchlo. Cukrář Buziplesk jí nevěnoval ani krapet pozornosti, ale vůbec. Princezna spustila dlouhý otravný ale zato velmi inteligentní projev. Buziplesk zamířil pendrekem a… vystřelil. Na princeznu dopadl krém. Tak si cukrář musel odskočit na toalety. Ani za sebou nezavřel a ulevil si mimo mísu.
   No, a tak v království zavládl řád, klid a mír, vedený novým králem Buzipleskem. A ano, princezna Hezulda mu posloužila ne jen jako podnožka. O týden později vynalezla smrtící jed z cukrovinek a podařilo se jí to propašovat ke králi až do cukrárny. Buziplesk se otrávil a Hezulda nahradila jeho místo. Chytrá a sexy.
   A zazvonil poklopec a pohádky je konec.

A pro jistotu ještě jednou, aby se neřeklo. Zde najdete pravou a nefalšovanou Hnusildu!

Žádné komentáře:

Okomentovat