Budiž světlo

„Budiž světlo!“ zvolal Pán a proletěla jiskra,

zapálila záclony, neb láhev o zem třískla.

Místností se valí dým, halí Pána ohněm,

strkaje cosi do zásuvky jak s nažhaveným rožněm.

„Bum, prásk!“ ozvalo se, ale Pán nedbaje,

červeného světélka, co na pultě mu hraje.

Záclony už dohořely, a tak Pán přikládá,

čísi hnusné DéEnÁ do louhu nakládá.

Nakonec to všechno hlínou splácá dohromady,

stejně si s tou katastrofou nevěděl už rady.

„Tady přestává být legrace!“ plivl nad tou sračkou,

„Vytvořit zemi, tvrdili mi, že to bude hračkou!“

Pán vzal návod, obrátil ho a s úlekem zjistil,

že prznit Zemi člověkem by si tím jen pojistil.

A jak řek', tak udělal, zasadil člověka,

že jsou lidé hovada, to věděl odvěka.

A tak Pán nechal svět světem, pár milionů let,

co vyrostlo z nich, no fuj prostě, zamořili svět.

Pak jednoho dne, (pršelo), spatřil v koutě světa,

tam sedí ve stínu básník, slova v papír vetká.

Tu radost měl, že nejsou tady jen samí kreténi,

vroucně serouc na svět a že pomoci mu není.

Kdyby se však mrknul blíže, na básníkova slova,

chytl by se návodu a dělal by svět znova.

Alfréd, architekt mysli

   „Jmenuji se Alfréd. Je mi 29 let a jsem architekt. Vetšinou pracuji pro stavební společnosti, ale občas i u soukromníků. Mám psa, labradora Roberta a také přítelkyni Lucii, se kterou se nyní dělím o byt. Strašně ráda píše dopisy. Možná proto se od ní všechno dozvídám s velkým zpožděním. Taky nesnáším podomní prodejce. Proč to říkám do záznamu? Protože to všechno začalo jedním dopisem od ní a jedním zdlouhavým cinkání bytového zvonku…"

Zlatá kočka

Byla jedna zlatá kočka,

svítila jí zlatá očka.

Drápky celé ze zlata,

klepou, škrábou na vrata.

Dvířka tmavá, poškrábána,

je z nich nyní zlatá brána.

Kočka zlatá, cení zoubky,

otírá se o obroubky.

Ty se také ihned mění.

Mění se hned v celé jmění.

Kočka ale pokoj nedá,

po chodníků klidně běhá.

Ve zlato se změnil hned,

zlatavý jak čirý med.

Zlatá šelma láskou lísá,

nic než sochu však nezíská.

Kočka vrní, mňouká, přede,

jediné, co ale svede,

žádná jiná, jako tato,

změnit cokoliv na zlato.

Nakonec však pojde hladem,

zlaté myšky nechá ladem.

Zlatý pramen pít nemůže,

seschne její zlatá kůže

a sama se pak stane ráda

soškou z kočičího zlata.

Princ Nesiar, část V.

   „Nero, pojď sem na chvilku“

   „Děje se něco, otče?“

   „Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”

   „Když o tom tak mluvíš. Chybí mi krystal. je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”

   „Našel jsem ho v Artylově pokoji. musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”

   „Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”

   „Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”

Chmurné srdce

Stála tam sama, uprostřed cesty,

mysl temná jak dno oceánu.

Zpívala, šeptala, mluvila z cesty,

chtě zasadit si hořkou ránu.

Nechtěla zůstat mezi náma,

srdce pusté jak vyprahlá poušť,

Ona jediná, stála tam sama,

toužila skončit a stisknout spoušť.

Nechtěla už být na naší straně,

Vábila ji cesta smrti,

Trhala s životem na hraně,

Proč tak neúnosně drtí?

Však naproti, na druhé straně cesty,

čekal na ni On a čekal vytrvale.

Usmíval se mile, hezky,

Ba nestačilo být tu pro ni stále.

On chtěl ji spatřit, ale neviděl ji,

Ona nechtěla, a pak spatřila

jeho smutný úsměv jenom pro ni,

Smrt ji však pořád vábila.

Pak za mlhavou oponou,

'Co nastane pak?' Zeptá se.

'Překonáš sebe samotnou?'

Zalykavě podívá se.

'Před tebou je cesta nová'

A Ona odložila chmurný skon.

Pro ni to jsou jemná slova,

Jenž v ní vyvolat mohl jen On.

Princ Nesiar, část IV.

   „Vaše excelence.“ zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle klenutému stropu vzácné.
„Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
   „Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
   „Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence.“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
   „Kdo?“
   „Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
   „Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že nim to dítě dal?!“
   „No, vlastně ano, vaše excelence.“
   „Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely.

Princ Nesiar, část III.

   Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně. Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem. Hosté přicházeli. Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil decentní zlatou korunkou.
   Nejzvláštnější bylo, že je vlastně uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral.
   Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.

Princ Nesiar, část II.

   V očekávání rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem. Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém konci chodby stáli dva strážní, v plné zbroji, s kopími, hlídající masivní tmavé dveře.
   Nera si pohladila krystal na krku.
   „Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku“ řekla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe.
   Nera se rozběhla a přivřela oči.
„Křach!“ Ozval se zvuk lámajícího dřeva. To právě přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
   Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače.
   K nevíře, co takový krystal dokáže. Více se už Nera strážným nevěnovala a rozhlédla se po místnosti.
   Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj, byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku.
   Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
   Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
   „Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
   Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
   „Ani to nezkoušej, nebo to děcko…“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž.
„…zemře!“

Voda

Byla to rosa,

tak něžná a studená, jako sama mlha,

padá, skrápí půdu živnou,

mění prach v život a jeho,

kořínky splývají s ním samotným.

Kam? Jakým se ubírá směrem?

Dnes, zítra. Mění se,

stále, bez přestání, roste a sílí.

Možná, že jednou přeroste

i samotnou smrt.

Šamanka

Země se otřásá a vítr vzdychá,

šamanka z lesa volá do ticha

Země se otřásá, listí se chvěje,

šamanka z lesa svou píseň si pěje

Země se otřásá, jezírko pění,

šamanka z lesa se z kolčavy mění

Země se otřásá, všechno se třese,

zlícený dav si své pochodně nese

Země se otřásá, chytili pannu,

šamanku svazují k svislému trámu

Země se otřásá, sladký hlas zvoní,

šamanka v plamenech slzy své roní

Země se otřásá a panna vzlyká,

šamance žhaví se do ruda lýtka

Země se otřásá a vítr vzdychá,

šamanka z lesa křičí do ticha

Princ Nesiar, část I.

   Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě, přes kterou nebylo vůbec nic vidět.

   Ti tři tam jen tak stáli, před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat trubkou na všechny strany.

   Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč, jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

   „Héj! Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”

Trubač se naklonil z ochozu, odpověděl stejně hlasitě.

   „Kdo jste a co chcete?!”

Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.

   „Chceme, abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”

Trubač se otočil k nejbližšímu střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.

   „Máme rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”

   „No tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil. Položil mu ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě a stoupl si vedle obrněné ženy. Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které se vyřítily vpřed a s rotací zmizely ve zdech hradby.