úterý 16. ledna 2018

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,
kdy shlíží racek do podpalubí,
kdy krev mrzne v žilách jako led,
kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,
dovnitř se dostane jedině lstí,
pod závorou, kde zámků je moc,
taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,
na palouk, kde scházejí se laně,
na palouk v době večerní,
kde podobná zvěř tiše sní.

středa 27. prosince 2017

Mohlo by snad?

Jak je dlouhá tahle stěna?
rozohněná ve mně vřela
Jak se dostat přes oktávu?
zahalenou v nočním hávu
Jak vyzpívat tvoje tóny?
uvězněné, chladné zóny

Mohlo by snad srdce mé
bíti z lásky bezedné?
Mohla by snad duše má
číst ta slova toužebná?
Mohla by snad klidná mysl
změnit chaos v čistý smysl?
Mohl bych zastavit čas?
slyšet znovu sladký hlas
lásky, která proudí tělem,
duší, srdcem a mým perem

Bych ti napsal báseň sladkou
se vším všudy, jen ne s láskou

neděle 17. prosince 2017

Stíny

Stíny šedivé se plazí kolem sila
Plní hvězdný prostor, kéžby tady byla
Protože se stmíva, velká černá díra
spí šumí a do sila se dívá

Celá celistvá se směje do obzoru
Celá potemněla zahalená vzdoru
Stmívá celá okatá černá pověrčivá
kéž by tady byla, moje milá víla

Skáče po peřinách, jak pták z oblak se dívá
dívá se po nás všech, jak se opět stmívá
V dálce slyší zvony hlasité a štěkot psů
Tíží jí čerstvý spánek a neúkladnost snů

Není to jisté, že nebyla by jiná
Já však jinou nechci, to mě hrůza jímá
Milovat se v nebi, kde světlo září vzhůru,
pokaď bledá líce mohou dosud vzplát
nebeským plamenem se na vše podívat
a ctnosti se uklánět neb vždy mě bude hřát

neděle 5. listopadu 2017

Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar



Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě, přes kterou nebylo zajisté vůbec nic vidět.
Ti tři tam jen tak stáli, před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat trubkou na všechny strany.
Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč, jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

pátek 20. října 2017

Iksypsilon

   Poté, co lidstvo pomocí genetického inženýrství objevilo klíč k věčnému mládí, evoluce byla zcela znepodstatněna a sám člověk se přestal vyvíjet. Základní živočišné pudy byly nahrazeny vyšším druhem rozumu a antipatie. Muži a ženy se od sebe odloučili a vytvořili si dvě zcela odlišné společenství a s tím tedy dva odlišné světy. Jediné, co zůstalo, byly ambice, které se díky téměř neohrožené budoucnosti jedince staly prioritou a od základů změnily dosavadní způsob života na Zemi.

   „Víš, co to znamená?“ Gert právě dotáhla poslední matici a zadívala se na kovovou hranu proti světlu. Na jejím čele se leskl jak pot tak husté černé mazadlo.
   „Samozřejmě,“ odpověděla Vose, „budeme se bránit, ne?“ Řečnická otázka uvázla v krku, když spatřila, jak si Gert utírá tmavé ruce do čistých kalhot.Na její tváři se kromě potu a mazadla rýsovalo také nesčetné množství vrásek a pih.
  „Tohle je něco jiného, holčičko moje, tohle není pouhá provokace. Za posledních dvanáct dní zmizelo už pět žen. Tímto tempem se do konce roku vylidní celé město.“
   Vose se naklonila na bok a nechala svou matku - nejstarší žijící ženu - projít a následovala ji do umývárny. „Ale co když to nebyli oni. Co když… dejme tomu to dělá nějaké hladové zvíře?“
   Gert se otočila na svou dceru a položila ji svou již čistou dlaň na krk. „Přesně to oni jsou.“ Otočila se na patě a vykročila z umývárny. „Oni jsou zvířata.“

   Maya zatáhl prudce. Příliš prudce, zamyslel se na chvíli Lenny.
   „Jak jsi to udělal?“ zaševelil s pohledem upřeným na svého druha kroutící jeden uzel za druhým. Dokonalá smyčka, pomyslil si.
   „Učil mě to otec, těsně předtím, než…“ Maya se odmlčel a zastavil se ve šněrování. Vzpomínka na první konflikt s Nimi mu znepříjemnila vázání. „Až sem došlápne srnčí nožka, uzel se uvolní a sklouzne. Nejde o rychlost ale o ledabylost. Jen zvyk, rozumíš?“
   Lenny přikývl. „No dobrá, ale co když se nechytí srnka, ale… však víš, zase ty…“
   „Divoženky?“
   „No, přesně. Ty víš, že tento týden jsme už našli tři takové.“
   „Hm, viděl jsi je? Myslím zblízka.“
   Lenny zavrtěl hlavou. „To ne, ale když jednu přenášeli, měl jsem šanci ji trochu z dálky zahlédnout.“
   „A? Co si myslíš?“ zeptal se Maya.
   Lenny zbledl. „Byla nádherná. Teda, nejsou to zvířata, že? Jsou to lidé jako my, že? Já jen… nevzpomínám si, kdy jsem některou z nich viděl naposledy.“
   „Neviděl, jsi na to příliš mladý, ale neboj se. Až ti přejde tricátá dekáda, všechno budeš brát jinak. Obzvláště pak rozdíly mezi ženy a muži.“

pondělí 9. října 2017

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,
když mohu dnes a taky zejtra?
Proč se o kost rvát jak pes,
copak jich sám nemám dost?


Proč mě tlačí kámen v botě,
když bez nich už pár tejdnů jsem?
Šlapu si a pískám k notě,
ten kámen mi však nejde k zlost.


Skládám si ty rýmy v letu,
bez ponožek, bez korzetu,
bez klobouku, bez panenky,
jen s perem v ruce tady jsem.


Tak mi pověz, proč to dělat?
Proč jen jednou? Proč jen dnes?
Proč se s celou věcí vztekat?
Žijem včera, žijem dnes.